ISSN 1804-8323



DOPORUČUJEME


Ostřice jako příměs v trávníku?

datum 08.01.2019 vlozil Luboš Procházka kategorie Trávníky

Někteří z vás čtenářů hned na úvod namítnou, že dvouděložné byliny, ale i některé jednoděložné, jsou v trávníku plevelnými rostlinami, nepatří tam a je třeba proti nim bojovat. Na druhé straně, lze namítnou něco o tom, že ostřice a jiné jednoděložné příbuzné travám, patří do skupiny tzv. graminoidů (trávoidů), které svými morfologickými znaky sice trávy připomínají, do čeledi Poaceae-lipnicovité sice nepatří, ale jsou běžnou součástí mokrých - vlhkých až suchých trávníků ve střední Evropě. Podívejme se na to podrobněji. Obě skupiny mají svoji pravdu, ale v tomto pragmatickém ohledu, kdy nám jde o příměs jiných rostlin v trávníku než trav, mohou rozhodovat nejen morfologické znaky. Ostřice jsou sice travám příbuzné, morfologicky v některých ohledech i podobné, ale přece jen odlišné rostliny. Je nutno vyzdvihnout některé znaky, které souvisí s jejich vlastnostmi. Nejpodstatnějšími odlišnostmi jsou: uspořádání žlábkovitých, většinou tuhých listů na lodyze nebo v podobně sterilních výhonů: u trav jsou na jednu otočku spirály dva listy, u ostřic tři. Listové pochvy ostřic jsou srostlé na rozdíl od otevřených u trav. Lodyhy ostřic nejsou přerušovány kolénky, jak je tomu u trav, jen nody jsou nahloučeny na bázi lodyhy a skryty v pochvách přízemních listů. Nejdůležitější znaky jsou však na generativních orgánech: květy ostřic jsou sice také uspořádány do klásků, ale jsou zásadně jednopohlavné, na rozdíl od většiny květů trav, které jsou v naprosté většině případů oboupohlavné. Květy ostřic skládají jednopohlavné (různoklasé ostřice) nebo oboupohlavné klásky (stejnoklasé ostřice) uspořádané do složitějších klasovitých nebo latnatých květenství. Samičí květ je zcela prostý květních obalů, pestík s čnělkou a bliznou jsou ukryty do srostlého listenovitého útvaru (perigynium, mošnička) nahoře s otvorem pro bliznu. V tomto obalu také dozrává vlastní plod ostřic – zploštělá nebo trojboká nažka, kdežto plodem trav je obilka. Mimo to je květ podepřen dalším listem (plevou). Samčí květ je jednodušší, svazeček tří tyčinek je podepřen listenem, podobným plevě samičího klásku. U trav vidíme redukované květní obaly, z vnitřního kruhu zde zbyly jen plenky (lodikuly) pomáhající otevírat květ a z vnějšího kruhu okvětí zůstala pluška, která je doplněna listem, zvaným plucha. Listy i stonky ostřic, i další části, především generativní orgány, jsou protkány sklerenchymatickými pletivy (provazci), které především listům a lodyhách dodávají nejen pevnost či odolnost vůči vnějším vlivům, ale i vytrvalost. Jejich žlábkovité, nejčastěji typicky srpovitě ohnuté listy mohou být doplňkem opticky monotonních travních druhů v trávnících. Představa laika o ostřici téměř vždy směřuje k mokřadům, kde roste vskutku vícero druhů. Ale více jak polovina ostřic patří do skupiny rostlin mezofilních až xerofilních, a některé z nich jsou velmi dobře přizpůsobeny suchému až aridnímu klimatu nebo velkým teplotním výkyvům kontinentální části Eurasie nebo Severní Ameriky. Ještě se zastavím u kořenů ostřic. Ty jsou značně odlišné od kořenů trav – jsou nejčastěji silné, drátovité, velmi tuhé a schopné prorůstat do značných hloubek, kde získávají nejen ukotvení, ale i vodu a živiny z mělkých půd na rozpadech velmi různých hornin. Tím jsou v mnoha vlastnostech odolnější různým negativním ekologickým vlivům na svých přirozených biotopech než samotné trávy. Jejich strategické přizpůsobení na extrémních, např. suchých biotopech je vynikající. Jsou to rostliny netvořící příliš biomasy, s vytrvalými orgány na úrovni půdy nebo častěji pod povrchem půdy, do kterých v případě nouze mohou zatahovat a přežít katastrofální až smrtící sucho pro ostatní byliny včetně trav. Jejich oddenkový systém, u některých druhů s velmi dlouhými podzemními výběžky, je pro přežívání a vegetativní rozmnožování vynikajícím vynálezem. V odolnosti vůči suchu, jsou na tom o něco hůře trsnaté ostřice, které se však svými vysoce pevnými nebo plochými, zčásti zataženými a velmi pevně zakořenělými trsy (trsnatými oddenky) brání nejen suchu a ztrátě biomasy, ale i jakékoliv destrukci mechanizací nebo pasoucími se zvířaty. Tato zmínka se netýká mokřadních druhů s vyvýšenými až stoličkovými trsy, které mohou být snadno mechanicky poškozeny a jsou to druhy zcela mimo naše téma. Ostřice dle nároku na vodu můžeme rozdělit do několika skupin: • hygrofilní, mokřadní, rostoucí výlučně na vodou bohatých biotopech (většina tzv. vysokých ostřic), které se však pro často sečené trávníky moc nehodí, ale pro jejich podmáčená místa jsou pro dostatečnou tvorbu výběžků velmi vhodné. Ruší jen opticky vzpřímenými zbytky listů po seči nebo většinou širokými listy ve srovnání s relativně úzkolistými travami. Na rozdíl od nich jsou však často zbarveny do šedé až popelavé barvy. Nicméně, mezi mokřadní druhy patří i některé, které svým vzrůstem nebudí pražádnou pozornost pozorovatelů a jsou nedílnou a nenápadnou součástí mokrých luk, aniž o nichž trávníkáři vědí (např. ostřice obecná – Carex nigra). • druhy střídavě vlhkých půd, resp. druhy snášející hygrofilní i mezofilní biotopy. Sem patří více druhů použitelných do trávníků, především ty, které jsou svým nízkým vzrůstem, dostatečným odnožováním-tvorbou výběžků, vhodné. Patří sem i mnoho druhů se širokou amplitudou vlhkosti půdy, kdy zdánlivě suchomilné až mezofilní druhy jsou schopny růst ve vlhkých až mokrých trávnících (např. ostřice jarní – Carex caryophyllea nebo ostřice chabá – C. flacca). • druhy mezofilních trávníků na půdách se střední zásobou/nárokem na vodu během vegetačního období; některé z nich mohou být členy předešlé skupiny. Jsou to ideální druhy do sečených trávníků na těchto ekotopech. Sem patří opět některé druhy se značně širokou amplitudou ekologického faktoru vlhkost (např. ostřice klasnatá – Carex spicata). • suchomilné druhy jak písčitých, tak i mělkých půd na velmi různých geologických podkladech; patří sem i horské petrofyty, které jsou značně odolné slunečnímu svitu, větru a mrazu a přitom suchomilné, rostoucí na zcela extrémních biotopech, ve štěrbinách skal na zcela mělkých půdních profilech (např. ostřice časná – C. praecox, ostřice úzkolistá – C. stenophylla, ostřice Bigelowova – C. bigelowii nebo ostřice pevná – C. firma). Celý velmi druhově bohatý rod ostřic při svém téměř kosmopolitním rozšíření čítá asi 2100 druhů, v České republice máme 84 druhů (Řepka & Grulich 2014). V tomto sdělení se chci zmínit jen o několika málo druzích ostřic nižšího vzrůstu, které se vyskytují v sečených trávnících se středními nároky na vlhkost, avšak zároveň jsou obdařeny značnou ekologickou plasticitou. Ostřice klasnatá (Carex spicata Huds.) – trsnatá rostlina se širokou ekologickou amplitudou: roste od mokrých po zcela suché louky/trávníky, je výborně přizpůsobena na stanoviště s přebytkem N, na různé typy a druhy půd s rozličným pH vyjma extrémně kyselých, snáší dobře těžké, vápnité i zasolené půdy. Je to průvodce člověkem narušených stanovišť, často ruderálních, kde může být jednou z pionýrských vytrvalých bylin. Okraje cest, sešlapávaná místa, narušené půdy - skládky, rumiště, paseky a lada. Je nejčastější v nadmořských výškách do 500 m. Co je však její největší přednost: je výborně strategicky připravena na rozmnožování i v nízko sečených městských vysychavých trávnících. Její ploché trsy včetně téměř položených fertilních lodyh unikají sekačkám, nažky mohou i na takových stanovištích dobře dozrávat a rozšiřovat se do okolí mateřské rostliny. Navíc snadno obrůstá a je vysoce odolná vůči suchu, nicméně optimem jsou pro ni vlhké až mezofilní půdní podmínky. V městských i ve starých trávnících v zahradách a parcích je v předjaří a v brzkém jaře nápadná bělavou barvou odumřelých listů svých trsů. Ostřice zaječí (Carex leporina L.) – další z druhů s +- plochým trsem. Na rozdíl od předešlé je obecným druhem od pahorkatin výše, snáší tedy lépe chlad, chudé (i na N) často kyselé půdy, sešlap a poškozované plochy (paseky, skládky dřeva, narušené okraj luk, okraje cest). Co do vlhkosti půdy má taktéž značnou amplitudu od rašelinných, mokrých, pramenitých po mezofilní až v létě značně suché biotopy, někdy na špatně rozložitelné organické hmotě. Dobře obrůstá po seči ale vzhledem ke svým, i když skromným nárokům, přísušky po seči zvládá hůře než předešlá. Běžný druh nízkostébelných luk i sečených trávníků vyšších poloh (např. Českomoravská vrchovina) na chudších půdách. Její výhodou je, že její trsy se rozrůstají díky zvláštnímu typu větvení oddenku a odnožování, zakořeňování z níže položených částí lodyh; její dolní lodyžní internodia jsou prodloužená. Ostřice jarní (Carex caryophyllea Latourr.) – nízký, světle zelený, výběžkatý druh suchých i vlhkých trávníků a mezí, vzácněji rostoucí i v podrostu sušších světlejších listnatých lesů. Částečně stálezelené lesklé listy jsou krátké a rostlina je schopna během sušší periody roku silně redukovat růst, téměř zatáhnout pod povrch půdy a díky bohatému odnožování po dotaci vody opět obrůstat. Může se vyskytovat jako příměs v mezofilních i suchých trávnících jako nenápadný optický doplněk mezi tisíci listy trav. Ostřice srstnatá (Carex hirta L.) – naše nejběžnější česká ostřice s velmi rozsáhlou ekologickou amplitudou; roste na velmi různých typech luk, na podkladu nejrůznějších typů a druhů půd (i na vátých píscích), na zcela chudých i dusíkem bohatých stanovištích, velmi často jako pionýrský druh narušených půd, jako ruderální druh sešlapávaných i sečených trávníků, okrajů cest, snášející i těžké zasolené, v létě silně vysychavé půdy. Pro svoji intenzivní tvorbu výběžků je prakticky nezničitelný, relativně dobře po seči obrůstá a časem se může stát dominantou porostu. Nejvhodnější pro středně vysoké, středně intenzivně sečené trávníky. Z dalších běžných druhů lze potkat ve vlhkých až mokrých trávnících šedozelenou ostřici obecnou [C. nigra (L.) Reichard] nebo šedě zbarvenou ostřici prosovou (Carex panicea L.). V travinobylinných porostech na střídavě vlhkých, těžkých a vápnitých půdách rostou dvě pěkné ostřice, které tento podklad spolehlivě indikují: ostřice plstnatá (Carex tomentosa L.) a ostřice chabá (Carex flacca Schreb.) se zajímavě převislými stopkatými klásky. V blízkosti lesních porostů a na lesních loukách (i sečených) nebývá vzácností ostřice lesní (Carex sylvatica Huds.), která dobře snáší i sečení několikrát za sezónu; bez dostatečné vlhkosti půdy však z porostu mizí. I když někteří autoři zmiňují velmi nízké nároky ostřic na obsah P v půdě, týká se to především rašeliništních druhů na oligotrofních až dystrofních vrchovištních humolitech, protože ho dokáží výborně recyklovat – transportovat do míst zvýšené potřeby. Avšak u ostatních druhů, rostoucích na běžných půdách se při dostatku dusíku uvolňuje přiměřené množství fosforu, dohledatelné mohutným kořenovým systémem ostřic. Nažky ostřic se šíří nová místa různými způsoby. Takovým převažujícím vektorem u suchomilných mohou být mravenci, kteří plody ukryté v mošničce opatřené na jejím zúženém konci karunkulem (masíčkem), roznášejí do svých úkrytů a občas nějaké po cestě ztrácejí (např. ostřice jarní – C. caryophyllea, ostřice kulkonosná – C. pilulifera L. a ostřice nízká – C. humilis Leyss.). U některých jsou plody roznášeny semenožravými ptáky, vodní/mokřadní druhy i na pařátech vodních ptáků či na jejich peří nebo přímo vodními toky. Všechny ostatní mimo vodní ostřice jsou často šířeny vodou v průběhu dešťů, pokud před tím dozrály a vypadly na zem pod mateřskou rostlinu. Zřejmě častý je i samotný vliv činnosti člověka obecně, konkrétně to může být důsledkem sečení a manipulací s posečenou biomasou, některé nažky mohou ulpívat na botách nebo kolech mechanizmů (strojů). Z hlediska širších ekologických vztahů jsou ostřice samozřejmě součástí biodiverzity naší krajiny (i když jak jsem zmínil, často velmi nenápadnou a přehlíženou) se vztahy k dalším skupinám organizmů. Mimo jiné mohou být taktéž živnými rostlinami některých bezobratlých. Takovým krásným příkladem je kriticky ohrožený motýl okáč jílkový (Lopinga achine), dnes žijící u nás na své poslední lokalitě v hodonínské Dúbravě. Jeho larvální stadium žije na listech ostřice doubravní – Carex fritschii Waisb. a ostřice Micheliho Host – C. michelii, hojných na zmíněné lokalitě. Většina druhů motýlů žijících na ostřicích patří mezi oligofágy, tedy druhy, živíce se několika málo podobnými druhy rostlin. Celá řada rákosnic (můrovití) žije primárně na ostřicích. Ze vzácných druhů lze jmenovat rákosnici pozdní (Sedina buettneri), kterou lze velmi vzácně zastihnout až s prvními mrazy, či celou řadu plavokřídleců (Mythimna spp.), kteří jsou vázáni i na další druhy podobných rostlin, včetně trav. Z malých motýlů se na ostřicích vyskytují například drobní trávníčci Elachista utonella a E. serricornis. Z brouků se na ostřicích vyskytuje také celá řada druhů, například stenofágní dřepčík (žije pouze na ostřicích) Chaetocnema conducta či poeticky pojmenované mandelinky rodu rákosníček (Donacia). Běžnou součástí herbářových sběrů některých stejnoklasých ostřic je napadení mošniček ostřic drobným dvoukřídlým hmyzem Wachtliella riparia, který způsobuje viditelné znetvořeniny místo vyvíjejících se plodů ostřic a jejich obalů – mošniček. Ostřicemi se příležitostně živí i sobi, losi a další savci pokud jsou rostliny v mladém vývojovém stádiu, nebo v situaci, kdy nemají jiný zdroj píce. Autor textu: Připravil: Radomír Řepka, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie LDF, Mendelovy univerzity v BrněLiteratura: Řepka R. & Grulich V. (2014) Ostřice České republiky. – ČSOP Prostějov a Mendelova univerzita v Brně. Poděkování: za doplnění informací o vztahu ostřic a hmyzu děkuji V. Hulovi a za cenné připomínky k celému textu S. Hejdukovi (oba Agronomická fakulta Mendelu v Brně). Kontakt: Radomír ŘEPKA, GREEN 4/2018

Green 1/2019

Časopis GREEN

Vážení čtenáři, kolegové,

letos začínáme již šestnáctou jarní sezonu, kdy nezávislý odborný čtvrtletník GREEN pravidelně vychází. V editorialu jeho prvního čísla, jehož výrobu si ČSG v roce 2003 zadal u vydavatelství Unigolf, čteme: „Greenkeeping je v zahraničí velmi respektovaný obor (i v Čechách si už hráči rychle zvykají na stále vyšší standardy z hlediska dokonalosti herních povrchů), podle nás si zaslouží odpovídající kvalitní tiskovinu… máme nemalé ambice stát se vítaným pomocníkem všech vás, kteří ke své práci potřebujete spíš odborné a zasvěcené informace… vycházet bude na minimálně 16 křídových stranách v plnokrevném provedení... a cíleně rozesílán všem členům ČSG, do všech golfových klubů jejich prezidentům, manažerům a konkrétním správcům hřišť, také do významných českých vzdělávacích center včetně Vysoké školy zemědělské v Praze a Mendelovy univerzity v Brně.“

Těší mě, že minimálně dva poslední „závazky“ se nám postupně podařilo naplnit (a stále daří) více než dobře. Na GREEN dnes narazíte v klubovnách golfových klubů a fotbalových týmů nejen v celé České i Slovenské republice, na pracovních stolech profesionálů – trávníkářů, na odborných akcích i na zajímavých událostech vyloženě sportovního nebo společenského významu…

Je to tak trochu malý zázrak, že náš časopis, fungující pouze z vlastních zdrojů, se nejen prosadil, ale i udržel v konkurenci velkých celků. Ty mají naprosto jiné možnosti a finanční prostředky. Všechno je samozřejmě o každodenní práci. Nás, spolupracujících kolegů a svazových firemních Patronech. Ale především je to o vás, o našich čtenářích. Nadále přivítáme jakýkoliv projev vaší přízně, popřípadě nepřízně, nebo i doporučení, o čem byste si v novém Greenu nejraději přečetli. Bráníte nám rovněž usnout na vavřínech – proto jsme například do tohoto vydání přinesli novou grafiku. Jde o správný krok, podařil se? Těšíme se na další spolupráci! Jsme rádi a vážíme si toho, že vzhledem k vašemu zájmu můžeme působit v oblasti greenkeepingu, která je i díky vám plná dění a aktivit. Na základě toho je každé čtvrtletí o čem psát a informovat, a náš časopis má smysl.

Mimochodem, téměř na den přesně, v prvních únorových dnech před 300 lety, vyšla první česká periodická tiskovina. Kuriozitou bylo, že ještě nepoužívala titulky, takže byla dost nepřehledná. Zprávy v Sobotních (Outerních) Pražských poštovských novinách z rozličných zemí a krajin přicházející s obzvláštním Jeho císařské a královské milosti obdarované (tak zněl jejich celý název, poštovské proto, že vycházely v sobotu a v úterý – tedy ve dnech, kdy jezdila pošta, která je také rozvážela) byly sice datovány, ale řazeny nikoli chronologicky, ani podle důležitosti. Nýbrž tak, jak se redaktorovi dostaly do rukou. A to někdy, jak si lze dobře představit, trvalo celou věčnost.

Přeji Vám pohodové čtení, chuť do práce a radost z úspěchů!

LUBOŠ PROCHÁZKA, šéfredaktor




Národní institut golfového vzdělávání Český svaz greenkeeperů Fegga Golf Resort Karlovy Vary ČGF Ittec Ittec Ittec John Deere Agro CS Golf Digest Agris.cz Profigrass Royal Golf Club Mariánské Lázně Everris. Agentura Bonus Sklopísek Střeleč Střední zemědělská škola Dalovice Plagron Golf Hluboká
Ingolfer
Golf Sokolov Golf Beroun Aros Provodínské písky Böhmerwald Golf Park Lovochemie Vydavatelství Baštan